Esej o týrání zvířat

Esej o týrání zvířat

Týrání zvířat v současné průmyslové společnosti

Vztah lidské bytosti s zvířat byla od pradávna poznamenána nejednoznačným sentimentem. Na jedné straně v nich poznáváme své společníky na této podivné cestě, kterou je život; ale zároveň je vidíme téměř jako předměty, tedy jako méněcenné bytosti, které máme k dispozici, abychom se uspokojili s nejsou jen naším hladem a naší potřebou, ale také našimi ambicemi a nekonečnou krutostí, která je charakterizována náš druh.

O tom nás přesvědčí letmý pohled na příběhy z dob minulých: klasické odkazy na psa Ulysses v Odyssey — Jediný, kdo ho poznal navzdory letům, která uplynula —, biblický had, který přesvědčil Evu, aby ochutnala jablko nebo repertoár skutečných bytostí a fantaskní, které složilo středověké bestiáře, nám dává představu o tom, jak zvířata vždy sloužila jako zrcadlo, ve kterém musí člověk podívejte se na sebe.

Nikdy předtím v historii našeho druhu jsme však neměli na osud zvířat takový vliv jako nyní. Nejen proto, že hrozí ekologická destrukce

místo výskytu milionů druhů, což je samo o sobě docela vážné; ale protože chováme četné domácí druhy, jak se nám zlíbí, podrobujeme je v mnoha případech krátké a bolestné existenci v průmyslovém potravinářském okruhu.

Ve skutečnosti pohled na životní podmínky chovaných zvířat ve většině zařízení svět je dostatečný k tomu, aby nás postavil na morální křižovatku, protože rozbíjí pohodlnou fata morgánu, která udržuje svět konzumovat z jídlo v moderních městských společnostech, kde se maso „objevuje“ na pultech obchodů, aniž bychom věděli nebo se divili, odkud a jakým způsobem pochází. To je něco, co veganská hnutí a hnutí na obranu zvířat velmi dobře vědí: vzdálenost mezi konzumací a smrtí zvířete je klíčová v současné citlivosti.

Chráněná zvířata a poražená zvířata

To neznamená, že současným občanům je utrpení zvířat lhostejné; ve skutečnosti jsme na to možná mnohem citlivější než venkovské generace, vychované v těsném kontaktu s porážkou drůbeže a hospodářskými zvířaty pro jídlo. Ti posledně jmenovaní však mají větší povědomí o tom, co konzumace živočišného masa znamená: mají vidět přímo odkud pochází a jak se získává, a to může paradoxně znamenat větší míru z respektuji pro život.

Totéž se neděje v městských společnostech, které vyrůstají zády k existenci zabitých zvířat. Je běžné, že na otázku městského dítěte, odkud řízky pocházejí, odpovídá, že ze supermarketu. Je to proto, že ve vašem světě existují domácí zvířata nebo společnost, se kterou si vyvine hluboké empatické pouto: kočky, psi, dokonce i ptáci a ryby, kteří žijí společně v domácnosti a jsou součástí (byť doplňkem) rodiny. Myšlenka na Nějaký zvířata si zaslouží ochranu a péči o ně a jiná by měla být místo toho používána jako průmyslový produkt, který je v hloubi duše v rozporu s empatie, nepřijatelný vstup.

Ve skutečnosti je týrání zvířat typické v mnoha moderních právních řádech, ale téměř vždy se omezuje na zvířata domácí a empatická, tedy na zvířata chráněná. Obraz muže, který bije psa, nebo mladí lidé zavírající kočku do pračky, může být pobuřující a Téměř vždy doufáme, že spravedlnosti bude učiněno zadost, tedy že zákony ochrání bezbranný subjekt, tedy ten zvíře. Pokud by se však stejná kritéria použila na masný, drůbeží nebo rybí průmysl, je pravděpodobné, že by žádné nezůstalo v platnosti: přelidnění, neustálé zneužívání, zanedbávání a nemoci, ve kterých žijí zvířata, kterými se živíme, jsou veřejné a nechvalně známé znalost.

Dilema krutosti

Krutost je definována, alespoň podle slovníku jazyka, jako „nelidskost, prudký duch, bezbožnost“. První z těchto konceptů je stále paradoxní, protože krutost jako taková je výlučná pro lidskou bytost. V přírodě neexistuje krutost, i když může být sama o sobě neúprosná: dravec požírá svou kořist bez jakýchkoli výčitek a bez zpochybňování své bolesti, protože to je cesta k jejímu vlastnímu přežití. Ale aniž by v tomto ohledu získali zvláštní požitek. Zvířata jsou amorální: to, co dělají, dělají vedeni instinktem, bez volby, bez vnitřních debat.

Člověk je na druhé straně obdařen uvědoměním a schopností představit si důsledky svých činů a vcítit se do utrpení druhých. živé bytostičlověk nebo ne. Proto lhostejnost k bolesti druhých náleží výhradně jemu a je jasnou známkou toho, že v duševních aspektech není něco v pořádku. Ne nadarmo je týrání zvířat bráno jako jasný a rozpoznatelný příznak poruch osobnosti u dospělých a dospívajících.

Pokud jsme tedy ochotni schválit individuální krutost a soucítit s utrpením živé bytosti kdo trpí stejně jako my, jak to, že týrání zvířat je tolerovatelné, když k němu dochází v termínech průmyslový? Proč to nevzbuzuje stejné pohoršení, proč to není aktivně stíháno zákonem? A nakonec mnohem znepokojivější otázka: Co o nás jako o civilizaci vypovídá, že jsme ochotni žít šťastně s utrpením? masivní, nepřetržité a celkem miliony živých bytostí, jejichž jediným účelem je konzumovat jejich maso, kůži nebo vyzkoušet naše produkty na jejich bezbranných tělech kosmetika?

Reference:

• "Esej" v Wikipedie.
• "Týrání zvířat" v Wikipedie.
• „Týrání zvířat, problém přesahující společenské svědomí“ v Země (Španělsko).
• „Týrání zvířat: předehra sociálního násilí“ v Anima naturalis.
• "Týrání zvířat" v Telesur.

co je to esej?

The test to je literární žánr jehož text se vyznačuje tím, že je psán v próze a volně se věnuje konkrétnímu tématu, využívá toho argumenty a uznání autora, jakož i literární a básnické prostředky, které umožňují dílo vyšperkovat a posílit jeho estetické rysy. Je považován za žánr zrozený v evropské renesanci, ovoce především z pera francouzského spisovatele Michela de Montaigne (1533-1592), a že se v průběhu staletí stal nejčastějším formátem pro vyjádření myšlenek ve strukturovaném, didaktickém a formální.

Postupujte s: